Jaký smysl má dělat poměrně složitou změnu, která by v nejlepším případě přinesla horší než polovičaté vylepšení a nadlouho zablokovala cestu ke skutečně kvalitní reformě?

Jsem rád, že se senát ČR věnuje důležité otázce změny volebního systému a že si senátoři uvědomují, jak zastaralý a neefektivní současný systém voleb do horní komory je. Krásným příkladem jednoho z méně závažných důsledků neefektivity je i dlouhodobě nízká volební účast ve druhém kole senátních voleb (průměrně 17% voličů, narozdíl od 36% v prvním kole). Změna rozhodně žádoucí je. Bylo by ale fatální chybou promarnit tuto šanci zavedením systému, který má naprosto zásadní slabiny a defekty.

Proč je australský systém fakticky vadný
Jak tedy “australský systém” (dále jen AS) vlastně funguje? Občan obdrží volební lístek se všemi kandidáty v daném obvodu s instrukcí, že je má číslováním seřadit podle pořadí svých preferencí. Označit musí minimálně tři kandidáty (dle daného návrhu), jinak jeho hlas bude neplatný.

"Při počítání výsledků voleb se napřed kandidátům přiřadí hlasy podle platných hlasovacích lístků, na kterých byli kandidáti uvedeni na prvním pořadí. Získá-li někdo většinu hlasů, je zvolen. V opačném případě se vyřadí kandidát s nejmenším počtem hlasů a hlasy pro něj se přerozdělí kandidátům uvedeným v druhém (dalším) pořadí na lístcích, kde byl vyřazený kandidát uveden na prvním pořadí. To se děje tak dlouho, dokud některý kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů, případně více hlasů z posledních dvou nejúspěšnějších kandidátů," stojí v senátním návrhu. Hodně komplikované, že?

V následujícím textu ilustruji tři základní nevýhody AS:

I. AS nemusí být konsensuální
Častým argumentem pro AS je lepší nalezení konsensu. To se však děje pouze někdy. Vezměme si jednoduchý příklad tří kandidátů A, B a X, kdy 34% voličů dává svůj první hlas A a druhý hlas X, 34% dává první hlas B a druhý hlas také X a 32% první hlas X (a není tudíž podstatné, komu druhý). V tomto konkrétním příkladu by v přímém souboji X porazil A i B v poměru 66% ku 34% a je tedy zřejmé, že tím nejlepším konsensuálním kandidátem je X. Přesto však, při použití AS vypadne X už v prvním kole přepočtu. Jinými slovy, kandidát, který je široce akceptován a většinově podporován neuspěje, ačkoliv a protože je pro většinu voličů až (i již) druhou volbou.

II. AS je pro voliče zavádějící
AS je pro velkou většinu voličů zcela nesrozumitelný. Pro neodborníka a i některé odborníky je reálné, že svou volbou pomohou ke zvolení toho kandidáta, kterého si vlastně nepřejí. Zásadní totiž může být i pořadí kandidátů ke konci preferencí voliče. Pokud volič seřadí vícero kandidátů, nemusí si uvědomit (a většinou si také neuvědomí), že seřazením dává tyto své hlasy do následného přepočtu. Zdánlivě detailnější vyjádření názoru se tak může změnit v chaotickou loterii.

Své o tom vědí třeba delegáti sjezdu Strany zelených, kteří podobnou metodou volili část předsednictva strany. Ani tato specifická skupina voličů zcela nepochopila mechanismus systému a někteří si až po volbě uvědomili, že strategické by bylo bývalo vůbec se ke kandidátům, které nechtějí volit nevyjadřovat, než je na konci řadit.

III. AS trpí fundamentální logickou nekonzistencí
Následujícím ilustrativním příkladem se pokusím vysvětlit klíčovou slabinu AS, která vyplývá přímo z logické vady v algoritmu přepočtu hlasů. Tato nekonzistence AS spočívá v tom, že velkou volební sílu může mít volič, jehož první volbou je pro ostatní voliče nezajímavý kandidát, a proto ho přepočet hlasů brzo vyřadí. Slabý je naopak volič, jehož první volba je kandidát středně zajímavý, který sice šanci ucházet se o prvenství nemá, ale z přepočtu velmi často nevypadne.
Ačkoliv jsem se snažil o co nejsrozumitelnější formulaci je pro dobré pochopení příkladu důležité se nad ním několik minut zamyslet. Pokud čtenář nemá k zamyšlení čas, může následující tři, nikoliv již čtyři, odstavce přeskočit. Zdůrazňuji, že příklad je reálný, nikoliv uměle vytvořený a tudíž zavádějící.

Představme si situaci, kdy máme čtyři kandidáty, jež označíme jako V (vizionář), K (konzervativec), P (populista) a E (extremista). Situace ve společnosti je pro tento příklad poměrně dobrá ve smyslu, že téměř polovina populace si přeje zvolit vizionáře V, který přichází s moderními a pokrokovými myšlenkami, nicméně část demokratických konzervativních voličů má vůči němu předsudky a jako svou druhou volbu vyberou raději populistu P než vizionáře V.

V našem příkladu máme celkem 17 voličů, přičemž osm voličů volí jako první V, jejich další volba je v pořadí K, P, E. Čtyři konzervativní voliči volí K a jejich druhá volba je P (protože mají předsudek vůči vizionáři) a až poté V. Tři voliči volí populistu P s další volbou v pořadí V, K, E. Dva volí E, jejich druhá volba je P, a poté V a K.
Jak tedy potom vypadá přepočet hlasů? V prvním kole vypadne kandidát E, kterého volí pouze dva voliči jako první volbu. Ve druhém kole výpočtu se aktivuje druhá volba těchto dvou voličů, kterou je P. Celkový počet voličů P je tedy jeho tři plus dva od voličů E. Pouze čtyři hlasy má K a tudíž vypadává. Ve finálním třetím kole výpočtu má V stále svých původních osm hlasů, avšak P má své tři hlasy, dva druhé hlasy voličů E a čtyři třetí hlasy voličů K a kandidát P se tak s celkovým součtem devíti hlasů stává vítězem!

*počet voličů = voliči, kteří mají daného kandidáta jako svou první volbu a dále řadí kandidáty dle příkladu v tabulce


Všimněme si, že v našem příkladu by v přímém souboji “jeden na jednoho” sice kandidát V těsně prohrál s P v poměru 8 ku 9, nicméně kandidát V by porazil K v poměru 13 ku 4 a kandidát K by porazil P v poměru 12 ku 5. Jeden z kandidátů V nebo K (většinou V) jasně vítězí pro všechny běžné i drtivou většinu teoretických volebních systémů. Metodou AS se ale stane vítězem P, což je vzhledem k faktickým preferencím voličů katastroficky špatná volba.

Existují vhodné alternativy?
Ano, a existuje jich více. Je třeba zdůraznit, že za hlavní překážku implementace lepšího volebního systému se většinou považuje složitost pro voliče. Pokud volič detailně vyplní své preference tím, že zadá pořadí kandidátů, můžeme jako kvalitní a velmi jednoduchý systém vybrat Borda count, kdy každý kandidát dostane počet bodů podle toho, jaké pořadí má u voliče. Většinou lepší je Schulze method, kdy se logickým a kvalitním způsobem poměřuje síla kandidátů ze vzájemných soubojů. Možná ještě lepší volební systém je tzv. Majority judgment, kdy volič může (ale nemusí) dát každému kandidátovi jeho hodnocení například na šestibodové stupnici.

A jaká je nejlepší volba? Geniálně jednoduchá
Představme si jednoduchý systém, který je (samozřejmě) jednokolový a který se od prvního kola stávajícího volebního systému do senátu liší pouze a jedině v tom, že každý volič může volit dva kandidáty namísto jednoho a jednomu udělit minusový hlas. Už takto jednoduchá změna má naprosto zásadní důsledek pro kvalitu volby.

Takto konstruovaný volební systém nazývám Demokracie 21. S autorem odborné knihy “Majority judgment” Ridem Larakim jsem volební systémy detailně diskutoval. Shodli jsme se na tom, že Majority judgment není zdaleka tak vhodný k určení více vítězů jako systém D21. Pro účel určení jednoho vítěze záleží na situaci a očekávám spíše, že pro většinu aplikací bude Majority judgment přesnější. Vlastností Demokracie 21 je ještě výraznější konsensus a to díky tomu, že má každý hlas stejnou váhu. D21 se proto hodí speciálně pro politické volby.

Demokracie 21 je navíc už dobře vyzkoušená v praxi. V nepolitických aplikacích se již používá v řadě zemí světa a jeho srozumitelnost byla otestována i při exit pollech u dvou reálných voleb v Česku, a to na vzorku převyšujícím 10 tisíc respondentů. Občanská hra Prezident 21 loni prokázala, že použití systému více hlasů je pro voliče velmi intuitivní. Více než jeden hlas zde využilo 83% respondentů, což znamená, že 327 tisíc voličů rozdalo více než milion hlasů a to přímo dokazuje kvalitu volebního systému D21.

Klíčovou vlastností systému Demokracie 21 je, že všechny hlasy mají stejnou váhu a volič jich dostane k dispozici omezený počet. Má tedy mnohem větší “pravomoc” než v klasické většinové volbě, a zároveň omezení počtu hlasů a tudíž jejich vzácnost motivuje voliče k tomu, aby dával hlasy s rozmyslem těm kandidátům, které skutečně chce podpořit. Naprosto klíčovou vlastností D21 pak je, že volič má k dispozici více hlasů, než kolik má být zvoleno vítězů, což v tomto případě (při výběru jednoho senátora) jsou minimálně hlasy dva. Překryv těchto hlasů pak zajišťuje vysokou shodu na vítězi v daném volebním obvodě.

Změnu rozhodně potřebujeme
Změna volebního systému pro senát je velmi důležitá a pro voliče je velmi žádoucí zavést volbu jednokolovou. Australský systém je ale pro tyto účely naprosto nevhodný. Demokracie 21 se dvěma kladnými a jedním minusovým hlasem se jeví jako nejjednodušší možná racionální změna, která je zároveň jednou z nejlepších nebo možná úplně nejlepší pro konsenzuální volbu senátorů.

Systém Demokracie 21 prošel mnoha odbornými diskuzemi a od roku 2013 byl opakovaně prezentován jak na akademické půdě tak i na ve veřejných diskuzích a debatách. Používá se v mnoha nepolitických aplikacích. Dalšímu výzkumu metody se od roku 2016 věnuje Institute for Democracy 21. Detailnější popis Demokracie 21 je k přečtení zde.

Jaký smysl by tedy mělo zavádět australský volební systém, který je složitý a ne příliš kvalitní, namísto volebního systému českého, který je navíc výrazně jednodušší pro voliče, je ověřený a má mnohem kvalitnější výsledky?

Věřím, že zavedení volebního systému Demokracie 21 se v blízké budoucnosti stane inspirací i pro další země a vylepší tak mezinárodní jméno České republiky jako země, která přináší nová pokroková řešení.